Ženský lidový oděv z oblasti Turnovska

Základním materiálem pro zhotovení lidového oděvu na Turnovsku bylo lněné plátno a sukno.   V nejstarším období tvořila tradiční ženský kroj košilka rovného střihu sahající ke kolenům (tzv. podolková) s vrchní částí z jemného plátna a spodní částí – podolkem – z plátna hrubšího, s mírně nabíranými rukávy v délce nad loket, staženými do manžety či paspulky, pevně svírající ruku. Košile měla u krku široký nabíraný límec lemovaný paličkovanou krajkou, tzv. „vejkladek“, „výložek“ či „krajzlík“, zdobený karmazínovou výšivkou.  Mladší typy košilek byly krátké v délce do pasu, s nabíraným límcem, zdobeným bílou prolamovanou výšivkou, se zkrácenými široce nabíranými rukávy, s řasnatými kanýry zakončenými podobně jako límce prolamovanou výšivkou a zoubkováním. Šily se z jemného bavlněného plátna. Na košilku se oblékala vysoká šněrovačka, vyztužená kosticemi, s dvoudílnými sešněrovanými zády, tzv. „životek“.  Na bocích byla opatřena vycpanými polštářky tzv. „poduštičkami“ či „šorčíky“, které nesly sukni. U nejstarších typů byla přední část šněrovačky podložená tzv. puntem – klínem, přes který se vedlo šněrování. Mladší typy šněrovaček se zapínaly na tzv. „hakle“ (háčky) a přepínací pásek, tzv. „zámek“. Ramínka šněrovaček se spojovala pentlemi nebo kůží. Původním materiálem k výrobě šněrovaček bývalo sukno, sváteční šněrovačky se šily z hedvábí a taftu. V závěru 19. století k těmto materiálům přibyl brokát a samet. Vyšívání starších typů šněrovaček si podrželo výšivku ve svislých pruzích, respektujících kosticovou výztuhu. Výšivku tvoří drobné kvítky, popř. celoplošné ornamenty se stylizovaným motivem jablka, jetele a rozmarýny, kterou doplňují aplikace ze zlatých nití, dracounů a flitrů. Mladší typy šněrovaček, které již nebyly vyztuženy kosticemi, se nevyšívaly, pouze se zdobily zlatou nebo stříbrnou portou nebo štepováním barevným hedvábím.  Spodní část oděvu tvořilo několik nabíraných silně naškrobených a nažehlených spodniček ze silného lněného, od 19. století bavlněného plátna. Spodničky byly při spodním okraji lemovány paličkovanou či háčkovanou krajkou nebo bílou výšivkou. Na spodničky se oblékaly široké podsazené sukně v pase nabírané do pásku, se všitou kapsou na boku. Sváteční sukně tzv. „cajčky“ (vlněné sukně z vlny sesoukané s hedvábím), „mezulánky“ (polovlněné sukně z vlny sesoukané z vlny a bavlny), či „kandrašky“ (z lehkého sukna) byly šité z drahých látek v barvě zelené, hnědé, v mladším období modré. Dosahovaly délky do poloviny lýtek. Drahá látka na přední části zakryté zástěrou se nahrazovala levnějším plátnem. Tato vsadka se nazývala „ledacos“. Sukni zdobila barevná vyšívaná stuha v kontrastní barvě, našitá po obvodu nad dolním okrajem.  V polovině 19. století původní materiály nahradily hedvábné brokáty a damašky, s vetkávanými květinovými vzory v různých barvách – šedé, fialové, růžové. Střih sukní zůstával stejný, pouze se již nezdobily stuhou.  Zvláštní typ sukní nosily dívky k tanci. Byly to tzv. „roztočilky“ – lehké široké nabírané sukně z mušelínu s potiskem s rostlinnými motivy. Součástí svátečního ženského kroje byly široké zástěry, tzv. „fěrtochy“, nabírané do pásku, z jemného bílého plátna, hustě barevně vyšívaného jemnými rostlinnými motivy. Vpředu byly dělené ažurou, vzadu opatřené širokými dlouhými vázankami.  Okraje zástěr zdobila ručně paličkovaná nebo háčkovaná krajka. Starší typy zástěr s karmazínovou výšivkou lemoval u okrajů hustší vyšívaný pás, vnitřní plocha byla posázena drobnými kvítky. Vzácně dochované jsou modré plátěné zástěry, které vynikaly barevným vyšíváním v barvě žluté, bílé, zelené a červené.  V 19. století ustoupily karmazínové a barevné výšivky bohatým bílým vzorům. Bílou výšivku zpočátku tvořily stylizované jemné vzory v pásu, později výšivky prolamované po celé ploše, s vloženými kruhovými motivy zakončenými kroužkováním při okrajích. Vzory byly převážně květinové, středy stylizovaných květů byly vyplněny jemnou výšivkou tzv. „pavoučky“.  V závěru 19. století se objevují i zástěry z hedvábí, lehkých taftů a brokátů, rovněž i zástěry z vyšívaného tylu.  Oproti zástěrám bílým byly hladké, užší a bez ozdob. V chladnějším období ženy oblékaly kabátky z tmavého sukna nebo sametu. Nejstarší typy kabátků tzv. „kyrysků“ měly těsný živůtek s přiléhavými rukávy, úzkou přednicí se zapínáním na háčky sahajícími do pasu. Vpředu byly ukončeny krátkými šůsky, vzadu vyztuženými varhánky. Malý výstřih lemovala širší hedvábná stuha s vetkaným květinovým vzorem. V polovině 19. století je nahradily tzv. „špenzry“, krátké kabátky s hlubokým výstřihem, se zapínáním na háčky nebo knoflíky, v pase přepnuté úzkým páskem.  Zdobil je široký límec, který na zádech vytvářel trojúhelníkový klín. Rukávy špenzrů byly nabírané, od lokte však zúžené a upnuté do vysokých manžet se zapínáním na knoflíky. U některých typů se setkáváme i s dvouřadým nabíráním do tzv. „žabiček“. Límce, spodní okraje a rozparky rukávů byly lemovány prýmky. Špenzry se šily ze sukna, hedvábí, taftu a brokátu v různých barvách a vzorech.  V závěru 19. století se v okolí Turnova pod vlivem městské módy nosily špenzry zhotovené ze stejného materiálu jako sukně.